ZE ŽIVOTA TÝMÁKA… Jiří Pospíšil

By 21. 12. 2020 4 února, 2021 Ze života ADCM

V rámci pondělní série ,,Ze života týmáka“ vám v dnešním článku představíme  otce Jiřího Pospíšila, zvaného Padrínek, který působí již dlouhá léta v Rajnochovicích na Přístavu!

Nejdelší vlas: 

No to je otázka na úvod… Co je asi zajímavější je, že jednou jsem měl snad nejdelší vlasy z celého týmu. Ale to je už dávno.

Sourozenci: 

Vladimír (54) a Pavlína (46)

Vzdělání: 

ZŠ s rozšířeným vyučováním matematiky a přírodovědných předmětů ve Šternberku, Gymnázium Šternberk, Fakulta chemická VUT v Brně a Cyrilometodějská teologická fakulta UP v Olomouci. A v neposlední řadě ZUŠ (12 let).

Jak ses dostal k práci týmáka- kněze na ADCŽM?

U kněze je to jednoduché. Třikrát mě navštívil generální vikář a jednou mi volal. Nejprve mi přijel říct, že půjdu do Rajnochovic jako kaplan, potom mi sdělit, že mám v Rajnochovicích zůstat jako ředitel ADCŽM a administrátor farnosti, potom mi přijel oznámit, že se budu stěhovat jinam, nicméně pak se něco změnilo a to mi už jen volal, že mám v Rajnochovicích zůstat. A protože jsem neměl relevantní důvod požádat o změnu jeho rozhodnutí, tak jsem zde.

Zahraniční cesty:

Mezi zajímavé a nevšední zahraniční cesty patří bezesporu účast na mezinárodním fotbalovém turnaji bohoslovců v La Castille na francouzské riviéře se vším, co s tím souviselo – např. návštěvou kartuziánského kláštera La Grande Chartreuse. Pak samozřejmě šest týdnů o prázdninách v Texasu. Měl jsem možnost být třikrát na pouti ve Svaté zemi. Poprvé chvilku před válkou v Iráku, takže i Izrael byl prakticky bez turistů a poutníků. Není samozřejmostí být v Božím hrobě hodinu v kuse a ještě mít na tomto posvátném místě mši svatou v počtu cca 5 lidí (nezmiňuji se o bazilice, ale přímo o Božím hrobě). Při druhé pouti jsem navštívil i Jordánsko, kde mě ohromila zejména krása a ticho pouště Wadi Rum a totéž v pouštním horském okolí Petry s výhledem na vzdálenou Árónovu hrobku. A při poslední pouti jsme bydleli v trapistickém klášteře Latrun, kde jsme mj. pracovali na klášterní vinici v srpnovém vedru a vydali se na krátkou túru do Judských hor nad oázou Ein Gedi. A opomenout nelze ani opakující se návštěvy mně drahých Tater či pravidelné dovolenky pozdně letní Dalmácie.

Nejoblíbenější práce na ADCŽM:

Na to nedovedu jednoznačně odpovědět. Ale mohla by to být třeba práce s vnímavými biřmovanci.

Nejmilejší kýč:

Jako první mě napadá jeden skanzen na severní Moravě, přesněji některé jeho části.

Co tě v tvé práci na Přístavu překvapilo?

Že jsem tu stále velice rád a že mi minimálně vadí relativně časté proměny týmu.

Báseň, kterou často zpíváš:

Báseň? Kdybyste se mě zeptali na film, tak je to hned jasné…

Co ti nejvíce dodá energii:

U druhých lidí vůči mně ryzí úsměv, vlídné slovo, chuť žít. Také dobrá kniha nebo třeba projevená důvěra. A v neposlední řadě dotek Božího milosrdenství ve svátostech a v Božím slově.

P. PadrínekTýmák působící na Přístavu

Nejvelkolepější zážitek:

Začal bych prvním výjezdem na kole ze Šternberka na Praděd, aniž bych slezl z kola (kromě přestávky na občerstvení na Hvězdě). Bylo mi 14 nebo 15 let a v té době jsme ještě jezdili na socialistických silničních kolech značky Eska (měl jsem nejlehčí převod 46/22). Pak asi o dva roky později exkurze v hanušovickém pivovaru, kde se rozhořela moje láska k pivovarnictví. Při první pouti do Svaté země to byly chvíle strávené v Kafarnau, kde Ježíš povolal první učedníky. O úžasu nad krásou Měsíčního údolí v Jordánsku (Wadi Rum) jsem se již zmínil výše. K tomu přidám snad jen mimořádně silný zážitek s beduínskou vodní dýmkou v tichu pouště pod nebem posetým hvězdami. Byla to “jízda!“ Betelným zážitkem byl koncert jazzové muziky v The Preservation Hall v New Orleans. A nemohu nedoporučit živý koncert Joea Bonamassy. Byl jsem na něm v Praze v roce 2015 a bylo to famózní!

A co se týká duchovního života, tak do tohoto odstavce patří bezesporu první obnova křestních slibů na oáze prvního stupně, to mi bylo 20 roků. Prožil jsem nepopsatelné. A moje primice ve Šternberku. To byla mimořádně krásná celodenní slavnost!

Oblíbená hudba:

Odpovím chronologicky: Banjo Band Ivana Mládka na druhém stupni ZŠ. Na gymnáziu jsem chodil na koncerty vážné hudby a poslouchal muziku kapely Metallica, ke které později přibyly české skupiny Precedens a Pražský výběr. V rané dospělosti to byl folk, zejména Žalman a spol. Na Přístavu jsem objevil Joea Bonamassu a vrátil se ke tvorbě Michala Pavlíčka (Pražský výběr, Stromboli). A před dvěma či třemi roky jsem objevil slovenskou kapelu Živé kvety. Tak chápete, že hudební vkus mám dobrý. Snad až na ty Živé kvety, ale ty mám rád pro jejich autentičnost a trefnost – prostě si tato kapela získala mé srdce a jakmile mám možnost jet na její koncert, tak toho využiji.

Oblíbená kniha:

V dětství jsem osmnáctkrát přečetl pohádku Budulínek, později na ZŠ jsem “hltal“ tzv. mayovky, v průběhu gymnaziálních let jsem si na odlehčení četl povídky ze Zápisků šílencových a v rámci povinné četby jsem se rád vracel k četbě Anny Kareninové, v průběhu zejména prvního a druhého ročníku byla mojí hitovkou tisícistránková Organická chemie a dnes se rád vracím ke knize Možnosti a melodie. No a z knihovny zvané Bible je to Evangelium podle Jana, které považuji za strhující teologické dílo. Věnoval jsem se mu v rámci diplomové práce z biblických věd na teologické fakultě.

Motto, kterým se řídíš:

Možná proto, že si uvědomuji, jaký jsem hříšník, tak: „Láska přikryje množství hříchů (1 Pt 4,8).“

Oblíbený kus oblečení:

Pyžamo po dědečkovi z bavlněného popelínu. Spím v něm celý rok! Že ho tím pádem neperu? Omyl! Ráno vyperu, večer je „v kondici“.

Na co se nejvíc těšíš:

Až skončí pandemie a budeme moci na Přístavu i na Arše zase normálně fungovat!

Dotek “domova” po návratu z tůry z Judské pouště

Co tě dokáže nejvíce rozzlobit:

V mezilidských vztazích evidentní vyhýbání se pravdě (mlží se a mlží a mlží…). Ve sportu absence úcty k soupeři. Na Přístavu a na Arše nezájem o službu druhým. Ve společnosti nedostatek spravedlnosti a solidarity. V politice komunisté ohánějící se morálkou a deklarací vlastní bezúhonnosti.

Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý:

Pekařem, protože to v pekárně krásně voní a chléb jsem měl vždy raději než sladké pečivo. Dřevorubcem, protože jsem byl rád a velmi často v lese (bydleli jsme hned vedle lesa). A taky strojvůdcem, poněvadž jsme hodně jezdili vlakem a díváním se na projíždějící vlaky u babičky ve Štěpánově jsem trávil mnoho času (je to na hlavní trati Praha – Olomouc).

Tvůj největší průšvih:

No, velkých průšvihů nebylo málo, nicméně budu raději zdrženlivý a uvedu jen dva – jeden z dětství a jeden z dospělosti: Jako školák jsem s kamarádem našemu učiteli v hudebce ucpal francouzskou tubu z Národního divadla roztrhanými kousky v ten den v hodině ruštiny povinně obdrženého časopisu Murzilka. A přitom jsme toho učitele měli moc rádi, byl to skvělý člověk! To si fakt nezasloužil. Musel potom celou tubu rozebrat a papíry vytahat. No a v práci v pivovaru jsem jednou nedovřel klapku na mlýně a našrotoval jsem do várky plánovaného světlého piva tmavý slad, takže jsme rázem vyrobili 400 hl tmavého piva namísto světlého. Ještě, že jsem to nemusel odkoupit a vypít (80 000 piv je fakt hodně!).